Proč je studium na filmové akademii nejlepší průprava pro moji současnou práci
Nikdy mě nenapadlo, že to napíšu, ale své studium na FAMU (filmové a televizní fakultě) považuji za nejlepší průpravu pro moji aktuální tvorbu ženských kruhů, prožitkových seminářů a přechodových rituálů. Svět stříbrného plátna je velice oslnivý a lákavý. I mne okouzlil a pohltil. Z nadšené divačky projekcí filmů ze Zlatého fondu kinematografie jsem se na čas stala filmovou produkční. Organizovala jsem natáčení, komunikovala s tvůrci a technickými složkami. Dojednávala jsem lokace, řešila zábory, smlouvy, rozpočty. Snažila jsem se pochopit technické detaily a jako bonus považuji, že jsem se od kameramanů naučila smotávat kabely aspoň trochu správně!
Léta na FAMU, pak pár měsíců na volné noze a střih: narodil se mi František. Bláhová představa, že se k filmu brzy vrátím i s miminkem u prsu, se rozplynula a já kontakt s filmovou branží přerušila.
Nastal životní zlom
Když jsem čekala třeťátko Terezku, tak jsem začala opět tvořit. Tentokrát ve Strakonicích. A vůbec ne filmy, ale ženské kruhy. Postupně jsem se učila, jak se to vlastně může dělat /podob je mnoho/. Pod hlavičkou projektu Vědomá žena – Strakonice jsem zorganizovala na dvě desítky akcí – kromě kruhů i přednášky a semináře inspirativních lektorek, které jsem zvala do Strakonic. Postupně jsem si troufla i na vlastní tvorbu prožitkových seminářů a přechodových rituálů. Bavilo mě akce vymýšlet, organizovat, propagovat.
Teď jsem se dostala do bodu, kdy mohu opět začít více pracovat i v jiných oblastech, než je kojení, praní látkových plen a vaření kašiček. Jsem na rozcestí, kdy se mohu rozhodnout, že se vrátím k filmu. Je to prostředí už trochu probádané, kontakty stále živé.
Nebo nikoliv.
Mohu se rozhodnout jinak.
Mohu se rozeběhnout na volné noze jiným směrem… K sobě!!
One woman crew
Došlo mi, že to, co jsem se naučila u filmu, používám dál. Přemýšlím nad konceptem všech svých akcí, jako nad komplexním dílem (což mimochodem film rozhodně je).
Jsem režisérkou, scénáristkou i dramaturgyní. Píšu si myšlenkové mapy a bodové scénáře. Dělám si „mood boardy“ (nástěnky obrázků a textů, které mi pomáhají dokreslit náladu plánované akce). Na rozdíl od filmového natáčení, kdy je vše do posledního detailu naplánováno (včetně deseti variant, kdyby se něco pokazilo), ale nechávám prostor pro to, aby se na setkání událo a vyjevilo to, co má. To, co nelze naplánovat. Důvěřuji procesu.
Naciťuji se na téma a podle toho volím vhodnou lokaci, kde máme být. Pracuji s rekvizitami – rituálními předměty i dekoracemi. Starám se o hudební dramaturgii. Nechávám prostor pro intuitivní choreografie. Záleží mi na všech smyslech. Nezapomínám tedy na měkké deky, příjemné na dotek a éterické oleje v aromalampě pro potěchu čichových buněk. Hraju si se světlem a tmou a tvořím celkovou atmosféru. A k tomu všemu se samozřejmě starám o veškeré produkčně-marketingové detaily.
Nacházím své dary
To, co je teď navíc, je vnitřní rozměr práce. Dělám, co mi dává smysl. Přináším podpovrchovou hodnotu. Jsem součástí živého organismu lidí na podobné vlně. Mým posláním je právě tvorba a podpora komunity. Už si vybírám, kam a jak pošlu svoji energii. Ne, už to nebude francouzská reklama na šampón, ani sáhodlouhé vyjednávání podmínek s ČT. Neznamená to, že už filmy nebudu dělat nikdy. Možná se někdy vrátím do světa iluzí, kde na všechny ze stropu padá hvězdný prach… Kdo ví?
